Velkou část svého dospělého života jsem věnovala a věnuji sebepoznání. Díky tomuto nelehkému úkolu jsem potkala spoustu báječných a inspirujících lidí, vyslechla řadu seminářů, prožila mnoho dní workshopů a přečetla nepočítaných knih a článků. Každá taková zkušenost nechala otisk na mé duši a odkryla mi někdy větší a někdy menší část sama sebe. A tak dneska vím, že co je pro mě těžké - meditovat, uklízet, hádat se, odlišit to, co chci já, od toho co se ode mne očekává, živit se obchodem, ustrnout na místě. A vím i co mi jde a co mě baví - zvířata, lidské příběhy, učení a lektorování, čtení, tancování, posouvání vlastních hranic, posouvání cizích hranic a našla by se spousta dalšího.
Co mi ale roky unikalo bylo, že moje duše mě neomylně vedla tam, kde mi bylo dobře. Ke koním. Od 14 let, kdy jsem jim propadla, jsem se jim nikdy moc nevzdálila. Část života byli mou obživou, většinu doby, ale jen "koníčkem". Pro moji rodinu ztrátou času i peněz, zbytečnou investicí, něčím co mi bere čas třeba na to utírání prachu každý týden.
Těžko se mi popisuje čím to je. Jsou emptaičtí, nehodnotící, velcí a přitom poddajní. Testují vaše hranice a ukáží vám, kde si je neumíte udržet. Jsou neskutečně trpělivými učiteli. Když je mi smutno, tak stádo ví. Foukají mi něžně za krk, nechají se obejmout, zmáčet si hřívu slzami. Když mám pocit, že se na mě všechno sype, když jsem vzteklá a ego se má chuť hádat s jiným, pak mi stačí vyhoupnout se do sedla a jet ven. Tam v lese, na koňském hřbetě se ukazuje vše co je malicherné, nepodstatné. Hlava se čistí... medituji. To co mi nejde na tantrických workshopech, při koučovacích tréninzích nebo při cvičení jógy, to zvládne můj čtyřnohý guru. A moje duše zpívá.
2024 ©